W-D > Články > Rozhovory >

Dr. Ing. Milan Hluchý |Ekovín

13.10.2016 | Autor: Text: PhDr. Martin Procházka, Foto: PhDr. Martin Procházka, archiv Dr. Ing. Mila
Rozhovory

„Vinaři musí postupně sami pochopit, že je pro ně hospodaření v ekologickém režimu dlouhodobě výhodné, nelze je k tomu nutit,“ říká mi zakladatel a předseda spolku Ekovín Dr. Ing. Milan Hluchý. Od dětství se věnuje entomologii a posledních více než třicet let pak vývoji systémů ekologického vinohradnictví a ekologické ochrany rostlin. Současně je i majitelem a generálním ředitelem skupiny firem Biocont, které působí v Česku, Polsku, Maďarsku, na Slovensku a ve Vietnamu. Nově se také podílí na ekologizaci vinohradnictví v Číně. Ekologické vinohradnictví, především pak ochranu rostlin v bioprodukci, přednáší jak u nás, tak v Rakousku a dalších zemích.

Pane předsedo, můžete nám nějak ve zkratce představit sdružení Ekovín, co dělá, proč a pro koho tady vlastně je?
S vaším dovolením bych začal trošku návratem do historie. EKOVÍN vznikl zhruba před 25 lety jako Svaz integrované produkce hroznů a vína, zakládalo jej tehdy sedm podniků. Něco byla nová, čerstvě založená vinařství tehdejších uznávaných a špičkových vinařů, část byly původní velké podniky. Prvotní myšlenkou sdružení byla ochrana rostlin, a to ve smyslu minimalizace aplikací pesticidů v tehdy totálně přechemizovaných agrosystémech. V té době také vznikly první směrnice pro integrovanou produkci, při jejichž tvorbě jsme se nechali inspirovat svými kolegy ze Švýcarska. Zde totiž sídlí mezinárodní organizace IOBC (International Organisation for Biological Control), která se již více než čtyřicet let zabývá ekologizací a biologizací ochrany rostlin. Švýcaři byli první, kdo na evropské půdě definoval podmínky integrované ochrany a následně produkce révy vinné. Dodneška tato organizace vydává takzvané minimální požadavky na integrované systémy produkce různých zemědělských plodin. V České republice je svaz EKOVÍN ze všech ovocnářských či zelinářských svazů jako jediný certifikovaný právě touto organizací.

V devadesátých letech byl nárůst členské základy Ekovínu spíše pozvolnější, zásadní zlom ale přichází v letech 2000 a 2001. Tehdy se v rámci příprav na vstup do Evropské unie podařilo realizovat projekt Phare, kdy jsme mohli využít na tu dobu docela významnou částku 30 miliónů korun na rozvoj integrované produkce. V příhraničních okresech Břeclav a Znojmo – což představuje přes 13 tisíc hektarů vinic – měly místní vinařské podniky díky dotaci zvýhodněnou možnost přijmout podmínky integrované produkce hroznů, a zvýšit tak svoji konkurenceschopnost v budoucím prostředí otevřeného trhu Evropské unie. Během dvou let se tak výměra vinic zařazených do systému integrované produkce hroznů rozrostla z nějakých
1 500 hektarů, na necelých 8 000 hektarů. Vzhledem k úspěšnosti tohoto projektu pak byly zahrnuty i další okresy – Hodonín, Brno-venkov a Uherské Hradiště. Dnes má EKOVÍN 165 členů, z nichž dokonce již část hospodaří v režimu ekologické produkce. V tom jsme taková možná celosvětová výjimka, že pod jednou střechou jedné organizace jsou doma jak ekologicky, tak integrovaně hospodařící podniky.

Hlavním úkolem svazu Ekovín je především hájit na různých úrovních zájmy svých členů, a to jak ve vztahu ke státní správě, například formou navrhování systémů dotací, účastí na procesu jejich schvalování apod., tak ve vztahu třeba k Evropské unii. Další aktivitou je vzdělávání vinařů, pořádání různých prezentací, seminářů nebo konferencí, vydávání publikací, překladů atd. Zajišťujeme poradenství a signalizační činnosti pro vinaře v rámci integrované produkce hroznů. Neméně důležité jsou i naše aktivity výzkumné.

Můžete nám vysvětlit, v čem vlastně spočívá podstata integrované produkce hroznů a vína?
Základní myšlenka integrované produkce je, že by měly být přednostně využívány přírodní autoregulační mechanismy a přirozená odolnost révy vinné. Ať již pěstováním interspecifických odrůd révy vinné, tak především podporou různých užitečných organismů žijících v biologicky diverzifikované vinici a zvyšováním kvality půdy. To vše by mělo přinést zlepšení vitality samotné rostliny révy vinné, abychom mohli minimalizovat chemické zásahy ve vinici. Krásným a jednoduchým příkladem je například využití dravého roztoče Typhlodromus pyri – ten napadá škodlivé roztoče typu svilušek, hálčivců a dalších –, kde se dříve používaly chemické postřiky. Podobně je tomu třeba při použití feromonů či mikrobiálních přípravků, které nahrazují v boji s obaleči chemické insekticidy. A takhle bych mohl pokračovat. 

Od integrované produkce se někteří vinaři propracovali až k produkci ekologické. Jaké byly její začátky u nás?
Zhruba před deseti dvanácti lety nám začalo být zřejmé, že je možné u nás vyvinout funkční systém ochrany a výživy v certifikovaném ekologickém vinohradnictví. Neznali jsme ale tehdy pořádně způsoby ochrany evropských odrůd révy vinné proti fungicidním chorobám – u nás hlavně peronospora, oidium, botrytida. Vybrali jsme tehdy tři podniky, v nichž se na malých částech viničních ploch uskutečňovaly první pokusy. Velmi nám v tom tenkrát pomohli naši zahraniční kolegové, především jeden z duchovních otců ekologického vinohradnictví v Německu doktor Uwe Hofmann. A jelikož byly ty pokusy celkem úspěšné, pozvali jsme tenkrát zástupce asi šedesáti vinařství z celé Moravy, kterým jsme své výsledky prezentovali. Díky tomu se v další fázi asi dvacet podniků rozhodlo aplikovat naše ekologické postupy na části svých viničních ploch. Vše bylo realizováno v rámci našeho svazu, který, jak jsem již říkal, zastřešuje oba systémy produkce. Tenkrát se spustila takřka lavina, kdy z celkových 19 hektarů vinic obhospodařovaných v režimu ekologické produkce v roce 2006 se během pěti let toto číslo dostalo na více než 1 000 hektarů. A dnes je těch ekologicky hospodařících podniků ještě mnohem více, je to přirozený vývoj. A to mluvím pouze o těch oficiálně certifikovaných. Mnozí další vinaři to totiž zatím třeba jenom zkouší, případně nemají potřebu certifikaci mít, i když podle zásad ekologické produkce hospodaří. Celkově to číslo odhaduji na více než 100 podniků hospodařících alespoň na části svých vinic v ekologickém režimu. Pro mnohé vinaře je to i velmi dobrá škola a pomůcka pro lepší pochopení chování vinic a případnou úpravu starých návyků hospodaření. 

Proč myslíte, že je v poslední době takový zájem o hospodaření v ekologickém režimu?
Špičková vína vyžadují hrozen absolutně bez reziduí pesticidů. Jenom s takovým hroznem si může vinař takzvaně hrát. Může nakvášet při nízkých teplotách, macerovat, může opravdu úspěšně spontánně kvasit, kouzlit ve sklepě. Když to stejné aplikujete na běžně ošetřovaný hrozen, výsledky bývají mnohdy hrůzostrašné. Mošty pořádně nekvasí, nefunguje to. Všechny procesy pěstování révy, produkce hroznů a výroby vína jsou totiž pomyslný uzavřený kruh. Vše na sebe navazuje a do sebe zapadá. Nemůžete změnit jednu věc někde uprostřed procesu a myslet si, že to bude fungovat. Když se v Rakousku, které je z pohledu ekologického vinaření opravdovou evropskou velmocí, dělal před lety průzkum mezi tamními vinaři a zjišťovala se jejich motivace k ekologickému hospodaření, výsledky byly překvapivé. 70 procent z nich přešlo do ekologického systému produkce z důvodu snahy o vyšší kvalitu svých vín. A kvalita vín zajímá i naše vinaře. Oni vidí, že ta nejšpičkovější vína ve světě pochází mnohdy z ekologicky obhospodařovaných vinic. A to ať již dotyčné podniky takto hospodaří tradičně, mnohdy bez certifikací, nebo se jedná o nová vinařství, důsledně využívající nejaktuálnějších informací z různých výzkumů k ekologizaci svých procesů. 

Kromě vín jsou však i jiné důvody pro přechod k šetrnějším postupům, třeba kvalita půdy.
Každý správný zemědělec si uvědomuje, že to nejdůležitější, co má, je půda. Její hodnota je pro něj nevyčíslitelná a její kvalita to nejdůležitější. Toto vědomí však bylo dlouhá léta u nás zadupáno. To nejhorší, co jsme totiž z doby komunismu zdědili, jsou rozvrácené vlastnické vztahy. Byla to doba, kdy půda vlastně nikomu nepatřila. I dnes je Česká republika místem, kde je největší procento půdy v nájmu, a důsledky toho jsou strašlivé. To, co se tady odehrávalo a mnohdy ještě především v „polařině“ odehrává, je opravdová devastace a tragédie. Naštěstí přibývá vinařů, kteří mají hlavu otevřenou a důležitost kvality půdy na svých vinicích si plně uvědomují. Tady nám zase hodně pomohl projekt ECOWIN, který jsme od roku 2009 do roku 2013 realizovali společně s rakouským institutem Bioforschung Austria a který se dotýkal především problematiky ozelenění vinic. Výsledky pokusů ukázaly, že vinice, kde je v meziřadí aplikován výsev druhově bohaté směsi, se po dvou cyklech, což je asi sedm let, dokáže ze stavu fyzikálně zhutněné, zdevastované půdy plně revitalizovat. Vše to souvisí s pórovitostí půdy, její strukturou či také vododržností. Utužená půda dokáže zadržet například přibližně devadesát litrů vody na metr krychlový, zatímco půda, která je v pořádku, tak kolem tří set padesáti litrů vody. To jsou obrovské rozdíly například i vzhledem k vodohospodářství a snahám o zadržení vody v krajině. To utužení půdy totiž není způsobeno, jak se občas mylně uvádí, pojezdy traktorů či techniky, ale absencí bakterií a organické hmoty v půdě, která je dána dlouhodobým používáním herbicidů a fungicidů ve vinicích. Nepomůže vám nějaké kypření, to strukturu půdě nedodá. Navíc je taková půda sterilní nejen vůči bakteriím, ale i révě samotné. Neumožňuje jí pořádně kořenit, zhoršuje její vlastnosti a přirozenou odolnost. I proto se systém druhově bohatých výsevů ve vinicích stal nově jednou z podmínek integrované produkce hroznů. 

Jak se k této změně staví samotní vinaři?
Pro mnoho vinařů či vinařských podniků je to něco úplně nového. Mnozí to dokonce považují za zbytečné. Tito vinaři si ale neuvědomují, že kromě zásadního vlivu na kvalitu půdy je možné druhově bohaté ozelenění vinice vnímat jako velmi sofistikovaný nástroj, kterým jsem schopný regulovat výživu a procesy ve vinici. Například když tento porost ve vhodném okamžiku pokosím nebo pomulčuji, tak uvolním dusík. Naopak když porost nechám volně růst, například v srpnu nebo září, kdy mi přebytek dusíku v půdě může generovat problém botrytidy, tak mi volně přístupný dusík tento porost z půdy odebírá. Podobně mohu pracovat s managementem přísunu vody ve vinici. V podstatě se mohu dívat na práci s bylinným porostem jako na velmi sofistikovaný nástroj péče o půdu, umožňující zlepšování jejích vlastností důležitých pro růst révy vinné a její odolnost. To se nakonec zase pozitivně odrazí v kvalitě moštu a harmonii potřebných živin. Ideálním stavem je situace, kdy nejenom vinice, ale i samotný mošt nebude potřebovat žádné výživy fosforu, draslíku, dusíku, aby vůbec ty kvasinky měly z čeho žít, ale všechno bylo přirozené.

Je to opravdu tak jednoduché, jak to zní?
Právě že není. Sami vinaři na jednu stranu podepsali nějaký závazek, ale většina z nich vlastně pořádně neví jak to dělat a hrozně se s tím perou. Uvědomte si, že těch vinařů, kteří se zavázali k tomuto novému pravidlu integrované produkce, je přes sedm set, ale těch, kteří s námi dříve absolvovali prvotní projekt, asi pětašedesát. Zde narážíme na snad největší problém integrovaného či ekologického vinaření u nás. A tím je informovanost samotných vinařů. Respektive jejich neinformovanost a mizivá snaha na tom cokoliv změnit. Když porovnám systémy vzdělávání třeba ve výše zmiňovaném Rakousku a u nás, tak tam jsou zásadní rozdíly. V Rakousku vinař zaplatí 1 400 eur za kurz, jehož celková dotace je přes padesát učebních dnů. Ty kurzy jsou plné a stále otevírají nové běhy, zatímco u nás složitě přesvědčujeme vinaře k návštěvě i jednodenního semináře, který je navíc zadarmo. A pokud se toto zásadně nezmění, nezmění se nikdy ani úspěšnost zavádění ekologických postupů do praxe. Vinař nemůže být odborník na všechna odvětví, která s jeho prací souvisí. Nemůže být zároveň biolog, entomolog či meteorolog. Musí se ale naučit využívat znalostí těchto odborníků a jejich práce.

A co byste tedy poradil vinařům, kteří uvažují třeba o přechodu do režimu ekologické produkce hroznů.
V prvé řadě získat dostatek informací. Bez odpovídající znalostní báze není přechod k ekologickému hospodaření možný. Takže minimálně projít nějakým kurzem, navštívit fungující biovinaře. Také doporučujeme nezačít na celkové ploše, ale třeba na menší části své výměry, na různých odrůdách, zkoušet to. Po několika letech se pak může rozhodnout, zda to pro něj má ekonomicky, marketingově, ale hlavně filozoficky smysl jít dál, rozšířit tu výměru. Nemůže to být nějaká hurá akce jenom proto, že od někoho slyšel, že je to lepší. A pak přijít třeba o celou úrodu. Velmi důležité je také využívat poradenství, signalizační zprávy – ať již v rámci integrovaného, nebo ekologického systému hospodaření. Hodně vinařů se totiž bojí, že nedokáže účinně bojovat proti škůdcům či tlakům chorob. Často slyším názory o neúčinnosti ekologických přípravků, o tom, jak biovinaři musí násobně vícekrát stříkat, aby révu udrželi zdravou. Není to pravda, ty rozdíly jsou ve skutečnosti minimální, což je možno doložit výsledky sledování, které provádíme u desítek firem hospodařících u nás jak integrovaně, tak zároveň ekologicky. Mnohem důležitější je totiž umět rozpoznat dostatečně včas signály či příznaky příchodu nějakého problému a správně reagovat. A věřte tomu, to mnoho tuzemských vinařů ještě pořádně neumí. A také to nejde všechno ze dne na den, vinice svou obnovenou vitalitu získává postupně.

Jak jsme na tom v porovnání s ostatními evropskými zeměmi? Mají i tam stejně stanovené podmínky pro hospodaření v integrovaném nebo ekologickém systému zemědělství?
V režimu ekologické produkce je rozdíl pouze v samotném konkrétním hospodaření, protože každý bojujeme s trochu jinými výzvami. Jiné problémy řeší vinaři na jihu Evropy, jiné na severu. Je rozdíl hospodařit v přímořském klimatu či čistě kontinentálním. Z hlediska regulí ale všichni vychází ze stejných pravidel, je jasně stanovený seznam ekologických prostředků. Na žádné jiné vinař nemůže sáhnout, jinak nedostane certifikaci. Více méně podobně to funguje i celosvětově. U integrované produkce je to jiné. Ačkoliv existují definované minimální požadavky na integrovanou produkci, její právní ukotvení je velice vágní a stát od státu rozdílné. I samotný pojem je v mnoha zemích takřka neznámý, a tím i těžko marketingově uchopitelný. I proto se mnohdy do integrované produkce skryje takřka cokoliv, záleží na jednotlivých zemích a jejich úpravách. Ty rozdíly mezi nimi jsou velké.

Myslíte, že je možné mít někdy v budoucnu všechny vinice v České republice v režimu ekologické produkce hroznů?
Teoreticky ano. Dostatečně vzdělaný a fundovaný vinař by to měl z hlediska technologického či biologického zvládnout. Prakticky to ale dříve než za 50 let nevidím. Musí se změnit především myšlení těch samotných vinařů, oni musí chtít. To nejde jen tak shůry rozhodnout či nastavit. K tomu nemůže být nikdo nucen. Sociální inženýrství nefunguje nikde na světě.

Zveřejněno ve WINE & Degustation 10/2016.


Partneři

Aktuální číslo

Předplatné


PřihlášeníRegistrace

Přihlášení uživatele

Pro přihlášení na web zadejte svoje uživatelské jméno a heslo. Přihlášení platí i pro weby časopisů Yacht a WINE & Degustation.

Zapomněli jste heslo?

© YACHT s.r.o. | Všechna práva vyhrazena
Created by EI