Bzenecká lipka |Vzkříšení Bzenecké lipky

Cesty za vínem

Podle slov jednoho z mých přátel „působila tak, že děvčatům měkla kolena“. Chodili jsme na ni do vinárny U Šuterů. Před rokem 1990 jsme pili hodně moků, které na etiketách nesly hrdý název víno. Mezi zvlášť „povedené“ patřila známková vína se jmény rádoby poetickými i budovatelskými: Pražský výběr, Hornický kahan nebo i téměř podpultová Svíčka. Bylo však jedno víno, které se vymykalo opravdu mizerné kvalitě značkových vín. Byla to Bzenecká lipka.

To jsme ještě málo znali z její historie, ani jsme netušili, co znamenají tři stylizované bobule skrývající se ve změti pestrých maleb na stěnách lokálu, tím méně to, jaký příběh v sobě skrývá sličná děvčica zdobící charakteristickou etiketu „Lipky“. V posledních letech se vynořila najednou znovu, a tak jsem oprášil sentimentální vzpomínky a ochutnal. Hned první doušky představovaly příjemné překvapení. Polosuché jakostní víno, harmonické a především s nezapomenutelnou vůní rozkvetlé lípy. Na etiketě se neskví označení „známkové“, ale Ryzlink rýnský. Začal jsem tedy časem hluboko nazpět pátrat, jak se ze značkového vína vyklubalo odrůdové.

V kraji lipového květu
Vyrazil jsem tedy do rodiště „Lipky“ – do Bzence. Víno se v tomto kraji pěstovalo odpradávna a dokonce i ten legendární sud, který kněžna Ludmila nechala přivézt na oslavu křtu Bořivoje, byl prý právě odtud. Vinice měnily majitele, v dobrých časech se rozšiřovaly, ve zlých zmenšovaly.

Vinařská navigace mě zavedla do místa, které má trochu divné označení. Je totiž dvojdomé – na jedné straně cedule Bzenec kolonie, na druhé Moravský Písek. To je však informace dost podružná. Důležité bylo, že jsem zde narazil na muže, pro kterého je historie i vzkříšení Bzenecké lipky příběhem, ve kterém je hluboce zaangažován. Ing. Alexandr Flodr je ředitelem Chateau Bzenec, vinohradnictví, které je důkazem, kam se naše současné vinařství propracovalo. Téměř 170 hektarů vinohradů dává výbornou kvalitu, a tak pod značkou této firmy můžeme koštovat příjemný Sauvignon, Müller Thurgau, Chardonnay, z červených pak Modrý Portugal, Frankovku nebo třeba Zweigel. Zvláštní kapitolu tvoří Ryzlink rýnský.

„Rýňák se tu pěstoval již před dávnými lety,“ začíná vyprávět malebnou slováčtinou vystudovaný ekonom, který časem propadl kouzlu vinic. „Je trochu zvláštní, že právě zde, v kraji extrémního sucha, ne nadarmo se tomuto regionu říká „Moravská Sahara“, ročně tady zem dostane nějakých 550 mm vláhy, se dokázala tato odrůda i ve stresových podmínkách dobře přizpůsobit. Byl to trochu paradox, protože jiné odrůdy byly rakouskými odborníky v 19. století považovány za podprůměrné. Když se v roce 1834 vypravil na inspekci moravských vinic jeden z nich, pan Schams, tak konstatoval, že z kvality zdejší převážně ovocnářské krajiny se vymyká právě ryzlink, jemuž zdejší lidé říkají Lipka.“

Je zřejmé, že pojmenování odvozovali Bzenečtí od lip, kterých tu rostlo a roste dosud nepočítaně. Jedna z nich roste v zámeckém parku a její věk se počítá na staletí. Jedna z legend dokonce praví, že v jejím stínu odpočíval již Rudolf II. Ryzlink rýnský, který se zde pěstoval, se vyznačoval právě výraznou vůní kvetoucích lip.

Tak se na Bzenecku nechali lidé opájet vůní zdejšího rýňáku, ale teprve v roce 1931 dostal nápad dát výjimečné odrůdě obchodní značku bzenecký vinař Leopold Skála. Od toho roku bylo držitelem ochranné známky vinařské družstvo. Vznikla tak i první etiketa, jejímž autorem byl Adolf Kašpar a znali jsme ji ještě i my, návštěvníci vinárny U Šuterů.

Tajenka ukrytá na etiketě
„K této etiketě se váže jedna pikantní historka,“ s humorem mu vlastním pokračuje ve svém vyprávění Alexandr Flodr. „Mohlo to být i jinak, ale přesto se dodnes tento příběh přenáší z generace na generaci. Majitelem bzeneckého zámku byl v meziválečné době hrabě Antonín Magnis, na kterého mimochodem pamětníci, není už jich mnoho, vzpomínají v dobrém. Byl to zřejmě velkorysý muž a také výborný společník. Čas od času pořádal na zámku setkání se svými přáteli, při kterém vínem nešetřil. Traduje se však, že to nejlepší bylo z nějakých záhadných důvodů právě z jeho sudu, přezdívaného „hraběcí“. Proto všem hostům záleželo na tom, aby právě z něj mohli okoštovat jeho obsah. Bylo skutečně podle všech svědectví výjimečné.

I sám pan hrabě pátral po tom, proč se právě v tomto sudu daří rýnskému tak znamenitě. Také ho zajímalo, proč v sudu vína ubývalo velmi pomalu. Pátral, vyptával se, až se konečně dozvěděl od jedné děvečky, která to již nedokázala udržet pro sebe, co se odehrávalo v zámeckém sklepě. Děvčica se vyznala z toho, že po večerech chodí sklepmistrův pomocník do sklepa a vždy ze sudu odebere několik deci vína pro sebe. Několikrát ho zahlédla úzkým okénkem a zřejmě pro něj měla slabost, tak se snažila, aby se na tento nepovolený odběr nepřišlo. Tak sešla do sklepa a do sudu se vymočila.

Po tomto vyznání se hrabě ocitl v nepříjemné situaci, a tak pro přátele našel akceptovatelnou výmluvu: „Tu výjimečnou kvalitu způsobují kořeny zámecké lípy, z nichž na sud dopadají kapky mízy. Vinařská parta to bez váhání přijala a dále s radostí popíjela z hraběcího sudu. Nijak jejím členům nevadilo, že legendární lípa roste asi 200 metrů daleko od sklepa.“

Pan Kašpar měl zřejmě pro humornou historku pochopení, a tak na ni jemně upozornil i na etiketě. Jak to však bylo ve skutečnosti, to už se nikdo nedozví. Pan hrabě umřel ještě před koncem války v roce 1944.

Pátrání pana profesora
To se však již v historii Bzenecké lipky dostáváme do časů nedávno minulých a především současných. Mamut, jaký tvořily Moravské vinařské závody, vlastnil i bzenecká vinařství. Jeho šéfové byli určitě rádi, že jeden z jejich produktů se těší všeobecné pozornosti, a tak se značky drželi.

Rok 1990 a léta nastávající představovaly skutečnou vinařskou revoluci. Měnili se majitelé, zakládaly nové společnosti, na Moravu a do Čech přišly nové vinohradnické postupy a technologické metody. Mezitím se Bzenecká lipka nějak vytratila, putovala několik let po více majitelích, až se společně s dalšími ochrannými známkami dostala vlastnictví města Bzenec. Celé portfolio se podařilo koupit právě v roce 2003 Bzenecké vinohradnické společnosti, ze které vznikla současná firma Chateau Bzenec. Pro rozvoj vinařství mělo velmi pozitivní dopad, když získala silného strategického partnera v akciové společnosti Bohemia Sekt. Bylo možné zakládat nové vinice, obhospodařovat je nejmodernější technikou a zejména věnovat se co nejvyšší kvalitě vína z „Moravské Sahary“.

Vinaři tušili, že ve vinicích jsou vzácné klony, které pocházejí z původní výsadby staré možná i 200 let. Tehdy přizvali člověka nejpovolanějšího, pana prof. Viléma Krause, aby se blíže podíval na keře, které byly vysázeny na starých vinařských tratích.

Tak proběhl v roce 2008 a v dalších letech ampelografický průzkum ve vinici Lysiny ve vinařské obci Syrovín. Tam měly být pravděpodobně typy Ryzlinku rýnského, který získal přídomek „Lipka“.

Výsledky daly předpokladům za pravdu. Pan profesor porovnal řadu keřů s publikací německého ampefolografa Freiherra von Babo z roku 1857 a dospěl k závěru, že v trati jsou potomci celkem čtyř odrůd Ryzlinku rýnského: Der Gelbe Riesling z moselské oblasti, Der Grüne Riesling, Der Rotstielige Riesling a Der Wild Riesling. Poslední ze jmenovaných již podle svého názvu naznačuje, že jde o méně kvalitní odrůdu. Následovala selekce těch nejzdravějších keřů, ze kterých se vytvořily štěpy a ty byly naroubovány na resistenční podnože SO4. Výsadba proběhla v loňském roce. Výsledky tohoto jedinečného průzkumu už bohužel nebude pan profesor hodnotit sám. Jsem si ale jistý, že novodobé vzkříšení Bzenecké lipky ocení ještě tato generace.

Voňavá „Lipka“ opět na stole
Bzenecké lipka tedy dále žije. Nyní již jako jednoznačně odrůdové víno, lahodné a možná, že po napití se nejedné mladici změknou kolena. Když jsem však začal ve vinárně U Šuterů, tak bych tam chtěl také skončit. Zmiňoval jsem symbol tří bobulí, který v meziválečném období právě díky činorodému dr. Skálovi neslo celkem 92 vináren po celém území Československa. Byl to vlastně jakýsi, řečeno dnešní mluvou, franchisingový řetězec, kde prim hrála Bzenecká lipka. V současnosti se jí na trh dostane asi 30 000 láhví ročně v závislosti na tom, jak je vinařům příroda nakloněná. Má novou moderní etiketu a také obsah je zřejmě jiný – už to dnes nedokážu odlišit – od té, kterou jsme před čtvrt stoletím pili například U Šuterů. Vinohradnictví i zpracovatelské technologie pokročily. Chutná o to víc, když si uvědomíme, že je to jedno z mála oživených dědictví našich vinařských předků.

PS: Ve vinárně U Šuterů byste ji dnes na vinném lístku hledali marně.